Potřebuji si trochu zvyknout na nové tělo. Zkouším limity a musím říct, že jsem takto fyzicky zdatný nikdy nebyl. Robotické implantáty, protézy a další serepetičky.. kdo by si to pomyslel v roce 2020? Údajně to všechno už existovalo, alespoň podle chlapů z odboje. A co ne, to UPOL okopíroval, nebo ukradl emzákům hned po příletu. Rád bych Vám řekl, že jsem si během té ozdravné péče tady vzpomněl na život před tímto příběhem, ale vše co mám jsou přízraky na dobu ve fiktivní realitě s Janou... někde tam v perfektně vykonstruovaném světě bez katastrofy... bez virtuálních realit... bez robotických součástí pod kůží a bez pochybností o tom, do čeho se vzbudím příště. Vědět, co mě může potkat, asi bych se probrat nechtěl.
Co jiného bych dělal...
V pustině člověk sám nepřežije a vidina pomsty se s odbojem stává reálnější.
Trénink se stal denní rutinou. Trénuji pod vedením odboje.
Jsem tu už pár dní.. tedy aspoň při vědomí je to pár dní. Trénink je intenzivní a poznávám spoustu lidí. Organizace na nich zanechala podobné škody. Některé mohl odboj fyzicky vyléčit jako mne, ale většina má trvalé psychické poškození, a to ani emzácká technologie nedokázala změnit.
Odboji tu velí Vladimir. Statný svérázný muž. Původem Rus, který v době katastrofy přijel do Olomouce na rodinnou dovolenou. Přežil jako jediný... jeho rodina je stejně jako ty naše někde v podzemních bunkrech UPOLu, nebo mrtvá...
Nikdo z nás však nepřestává doufat, že jednou osvobodíme i je. Nebo alespoň získáme záznam. Trénujeme, abychom postupně odolávali síle organizace. A s naší rebélií rostou i naše počty.
Hej ty mladej... Máš zájem si trochu povolit nerva a pomoct chlapům s jednou fuškou? Je to v blízkosti tvýho krytu. Myslím,
že seš připravenej...
Ukaž jim cestu na té tvé mašince a buď jim k ruce!
NAJDI SPRÁVNOU ADRESU
A POKRAČUJ DÁLE
