Scrolluj dál!
Tvoje tělo nalezli vojáci odboje.
Jediné co si pamatuješ během blouznění je podivná stavba.
Scrolluj dál!
Probuzení bylo šok.
Jsem zpět napojený
ve virtuální realitě?
Oholená hlava. Podivně šimrající ruka. Necitlivý obličej a všude hadičky. Oči nejdou otevřít tlakem vody, který ve válci působí. Jen já a nekonečná temnota svírající mojí schránku. Já a moje duše. Za poslední dny, týdny.. či jak dlouho se vlastně pořád probírám do nových realit, už nevím co je skutečné..
Kdo jsem? Jsem odsouzen být otrokem v něčí hře? Jsem snad jenom loutka pro pobavení vyšší moci? Mám právo se rozhodnout a nebo jsou tyto myšlenky jenom součástí složitého kódu. Jak moc jsou vlastně počítače vyvinuté? Poznal bych, že jsem jeden z nich?
V té kádi se vše změnilo. Kde je teď hranice příčetnosti? Jak mám poznat že žiji a jsem, když už
i pod kůží se nachází stroj. Připadám si jako by se mi splnila noční můra z dětství...
Když se říznu nejsem stejný jako ostatní. Počkat... nebo to spíš byl sen? Stát se součástí něčeho většího? Myšlenky se teď proplétají jedna s druhou. Z kádě není úniku. Nekonečná temnota a pomalé dorůstání kůže na místo robotických protéz. O co všechno jsem v těch tunelech přišel?
V té kádi se vše změnilo. Kde je teď hranice příčetnosti? Jak mám poznat, že žiji a jsem, když už
i pod kůží se nachází stroj. Připadám si, jako by se mi splnila noční můra z dětství...
Když se říznu nejsem stejný jako ostatní. Počkat... nebo to spíš byl sen? Stát se součástí něčeho většího? Myšlenky se teď proplétají jedna s druhou. Z kádě není úniku. Nekonečná temnota a pomalé dorůstání kůže na místo robotických protéz. O co všechno jsem v těch tunelech přišel?
Co to
sakra je?!
To jsem já?
Aaaaggrrr....
Scrolluj dál!
O víc než
bych si dokázal
představit. Jsem
více stroj než
člověk...
První dny, možná týdny nejsou jednoduché... Dorůstají vlasy, chlupy, nehty a poslední kusy kůže. Už nejsem v kádi. Jsem v nějakém starém zařízení. Vypadá to jako nemocnice. Pomalu se mátořím a hledám stopy po lidech, kteří mě zachránili. Oči vidí podezřele ostře. Dlouhé jizvy na obličeji a na těle značí o rozsáhlé operaci. Kristian mě pořádně zřídil...
Nechápu, jak jsem dostal tak daleko od něj. Nepamatuju si nic. Jen podivnou postavu v tunelech... Pomohla mi snad? A kde teď je?
Uhhhg...
Haloo.. Je tu někdo?
Vzduch se zdá být nedýchatelný...
Vyšel jsem z místnosti a okamžitě se začal
dusit.. Dveře se okamžitě hermeticky uzavřou. Někdo naštěstí nechal v chodbě kyslíkovou bombu
s maskou... Vydávám se osvětlenou chodbou
skrze rozpadlou budovu. Podobné jsem viděl ještě
jako kluk v post-apokalyptických hrách. Některé pokoje se zdají být podobně uzavřené a zachovalé jako ten s mou kádí. Někdo tu zjevně někde bude...
Že by Kristian zkoušel novou hru?
Scrolluj dál!
Zdravím...
Konečně jsi vzhůru.
Otevři a pojď k nám.
Vítám tě v odboji!
